Dědictví otců Na stráních Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí rostou do dnešních dnů prastaré ovocné stromy. Mnohdy zraku člověka ukryté mezi korunami divoce rostoucích jilmů, buků, dubů a jiných lesních velikánů. Připomínají nám, že i v těchto vzdálených a nepřístupných místech byly kdysi samoty a chudá políčka horalů. Dávno osiřely paseky a kamenité role! Před staletími v potu tváře vyklučené lesní hvozdy se bez péče hospodáře vrací i se svými sady zpět do lůna divočiny. Doposud však mnohdy i staleté stromy dávají bohatou úrodu ovoce, které poskytuje užitek toliko lesní zvěři.

V mlhavém listopadovém podvečeru na malých hřbitovech, před kulisou potemnělých karpatských hřebenů, mžikavě blikají plamínky svíček. Některé z nich i na hrobech dávno zapomenutých pracovitých sedláků a hospodářů… těch, kteří ovocné stromy na horských samotách vysazovali, roubovali, štěpili, šlechtili, chránili před zvěří i nepřízní počasí. Majestátné vysokokmenné stromy, před nimiž dnes s pokorou a obdivem stojím, jsou jejich tichým pomníkem. Vzácným a jedinečným dědictvím otců, zanechaným svým potomkům i generacím příštím.

Ovocné stromy v horách dožívají. Navzdory tomu však doposud zjara změní krajinu bělostnými květy v pozemský ráj a s příchodem podzimu bohatě plodí. Jejich čas bytí se ale neúprosně plní a na své pouti postupně dochází tam, odkud není návratu. Jdou stejnou cestou, jako před léty ti, kteří stáli u jejich zrodu. Obrovské, hrubě zvrásněné kmeny s proschlými korunami padají pod tíhou věků a náporem živlů za ohlušujícího lomozu na vlahou zem. Z úcty k odkazu otců se objektivem fotoaparátu snažím na citlivou vrstvu černobílého filmu zachytit osudy stromů. Stromů z dob dávno minulých, jejichž majestát zůstane pro časy budoucí zachovaný už jen na fotografiích…

Antonín Kostka, září 2021

 Klikněte na pozvánku pro zvětšení.